VÝVOJOVÉ TEORIE. Je stěží vysvětlitelné, že věda o tom, co nám je nejbližší a co by nás mělo zajímat nejvíc, zůstávala až do doby poměrně nedávné nesrovnatelně pozadu za ostatními poznatky lidskými. V dobách, kdy lidé už uměli měřit obvod zeměkoule a kdy matematika dospěla málem až k modernímu počtu diferenciálnímu, učil Aristoteles, druhý největší filosof starověku, že koroptev bývá oplodňována pouhým hlasem tokajícího samečka, že muž má víc zubů než žena a moucha že má čtyři nohy. Po celá staletí nikomu nenapadlo ověřit si, jsou-li jeho tvrzení správná, a tak se tyto nepřesnosti přepisovaly a přepisovaly, přežily celý středověk a některé z nich pronikly až do učebnic z počátku minulého století. Až do půli novověku se tradovalo a uznávalo Pliniovo prostomyslné rozdělení zvířectva na zvířata vodní, pozemská a vzdušná; teprve před dvěma sty lety Švéd Carl Linné (1707-1778) dostal nápad rozdělit veškeré přírodniny na rubriky, jež nazval druhem, rodem, řádem, třídou a říší, a dát každé bytosti dvě jména, jedno rodové, jedno druhové, což se prakticky dodnes znamenitě osvědčuje, např. sléz okrouhlolistý. Jelikož určovat zvířata a rostliny podle Linnéova klíče je snadné a zábavné, rozmohla se v zoologii a v botanice vášeň vycpávat zvířata, píchat motýly na špendlíky a lepit květiny do herbářů; tím se věda spokojila a nesnažila se proniknout v záhadě života dál; platila a za nezvratnou byla považována teze Linnéem stanovená, že „tolik je druhů, kolik jich bylo od počátku stvořeno věčným tvůrcem" Jsou-li tedy druhy tvorstva neměnné, jednou provždy stanovené, stačilo je roztřídit, přehledně zařadit a popsat; věda tím splnila všechen svůj úkol a byla spokojena i církev, neboť Linnéova soustava nebyla v rozporu s prvou kapitolou Genese. Ale pozor. Nové, nebezpečné slovo se počalo objevovat ve filosofii: vývoj. Kant a Laplace vyprávěli o tom, že naše sluneční soustava se vyvinula z jakési mlhoviny; Kant sám hovoří o prapůvodní organizaci, u níž se musí zarazit každý, kdo by chtěl vysvětlovat postupný vývoj druhů podle principů mechanistických. O vývoji psal Goethe, který razil geniální – všechno bylo geniální u toho obdivuhodného člověka – teorii o proměňování (metamorfóze) rostlin, podle níž k tvarovým rozmanitostem rostlin dochází postupnou úpravou jednoho a téhož základního orgánu, tedy vývojem, a první přišel na myšlenku, že lebka se vyvinula z obratlů.

S pojmem vývoje operoval Leibniz, pak Schelling, a zejména jeho žák Lorenz Oken (1779-1851), svobodomyslný profesor jenský, který se rozpomněl na staré učení Anaximandrovo a učil, že organismy se vyvinuly z praslizoviny. Podle Hegla svět je vývojem rozumu od logické ideje k státu, umění, náboženství a vědě; o tom se můžete dočíst podrobnosti v příslušném hesle. Tolik o vývoji ve slova smyslu dějinném; dnešní pojem vývoje však souvisí s psychologií asociační, jež se v Anglii rozvíjela s postupem filosofie empirické, až nabyla charakteru povýtce materialistického. Dědeček slavného Darwina, Erasmus Darwin (1731- 1802), lékař a přírodovědec, první užil asociační teorie k vysvětlení vývoje biologického: tvrdil-li Hartley, o němž se dočtete v hesle Asociace, že na základě asociační mechaniky mozku mohou se některé činnosti opakováním státi mechanickými, Darwin k tomu dodal, že tyto zmechanizované činnosti se mohou dědit a proměnit v instinkty. Darwin senior byl přívržencem přírodního léčení, přišel na myšlenku ochranného zbarvení a pohlavního výběru; byl to myslitel svérázný a neobyčejně sympatický, ale tím, že se pokusil své názory na botaniku vyjádřit veršem (Botanická zahrada, The botanic garden a Lásky květin, The loves ofthe plants), uvalil na sebe posměch a zdiskreditoval pojem „darwinismu" ještě dřív, než se jeho vnuk, k němuž se pojem darwinismu pojí dnes, naučil mluvit. Jeho myšlenek se ujal však francouzský přírodozpytec Jean Lamarck (1774-1829), který vysvětloval všechnu rozmanitost neustálým svárem vnějškových podmínek s vnitřními podmínkami organismů; nové formy, které se tímto bojem vytvářejí, upevňují se zvykem a dědičností se přenášejí na další generace. Podle Lamareka dávní předkové třebas dnešní žirafy měli krky stejně dlouhé jako jiná zvířata. Tím však, že se pásli na listí vysokých stromů, neustále si své krátké krky cvičili a natahovali a prodlužovali; toto prodlužování pak dědičností přenášeli od generace ke generaci, až jejich krky dorostly dnešní délky. Tato teorie tedy tvrdí, že nové vlastnosti, získané za života individua vnějšími okolnostmi, přenášejí se na potomstvo a mohou za čas způsobit pronikavou proměnu plemene.

Této teorii věřili biologové až do vyjití Vzniku druhů (Origin ofthe species), jedné z nejproslulejších knih světa, již napsal zmíněný Erasmův vnuk, Charles Darwin (1809-1882). Teprve ted' se může mluvit o moderní filosofii evoluční.

Žil v době veliké průmyslové revoluce anglické, nesmírného rozvoje kapitálu, postupující mechanizace lidského života, utilitarismu, liberalismu. Laissez faire, laissez passer, la nature va ďelle-měme, tj. asi ať to běží, jak to běží, příroda si pomůže sama, volali tenkrát národohospodářštÍ apoštolově onoho věku, bráníce státu, aby mařil čachry jejich chlebodárců, bohatnoucích magnátů průmyslových. Jeden z nich, Robert Malthus, řeše otázku, proč se lidem čím dál tím bídněji daří přes to, že jejich produktivita stoupá, razil teorii, že pokrok není úměrný rozmnožování lidstva. Tato teorie se Darwinovi zalíbila a vzbudila v něm nápad přenést část Malthusovy teorie na celou říši přírody. Slon, uvažoval Darwin, se rozmožuje ze všech zvířat nejpomaleji; nicméně kdyby všechna sloní mláďata dorostla a měla potomky, jediný párek by za sedm set padesát let vzrostl na devatenáct miliónů slonů. Naštěstí v přírodě zůstává naživu jen malé procento zplozenců. Tomuto zjevu říká Darwin boj o život a tvrdí, že tento boj má za následek přirozený výběr: statní jedinci se snáze uživí než slabí, snáze se brání, snáze se množí, jejich potomci po nich dědí jejich individuální přednosti, odchylky od průměru. Tyto individuální odchylky jsou elementární stupínky k odrůdám a odrůd k druhům; takto lze vysvětlit, že z několika málo organických pratvarů vyrostla celá organická příroda. Rozdíl mezi Lamarckovou a Darwinovou teorií nám jasněji osvětlí uvedený příklad s žirafou. Darwin souhlasí s Lamarckem, že předkové dnešní žirafy měli krátké krky. Někteří jedinci mezi těmito krátkokrkými žirafami měli však krky o něco delší než ostatní. Tito jedinci měli výhodu před ostatními, neboť stromy poskytovaly víc potravy zvířatům, jež dosáhla výše. V letech, kdy bylo málo trávy a lupení, žirafy s delšími krky se snáze udržovaly naživu než žirafy s krátkými krky; ty pak hynuly v hojnějším počtu. Dlouhé krky přeživších žiraf se udržovaly v příštích generacích. V těchto příštích generacích opět zůstávala naživu zvířata, jež svými obzvláště dlouhými krky byla nejlépe vybavena k boji o život, atd.

Tomuto principu boje o život podřídil Darwin existenci všech bytostí stejně důsledně jako Newton podřídil pohyb všech nebeských těles principu tíže. Lamarckovo učení o vnitřních podmínkách, jež spoluurčují vývoj vyšších typů z nižších, především jeho teorii instinktů jakožto dědičných zvyků, Darwin odmítl, poukázav na fakt, že právě jedinci nadaní nejbohatšími instinkty, mravenci a včelky dělnice, jsou neplodní. Dokazovali-li angličtí empirici, že podstatou mravnosti je prospěšnost, Darwin přenesl motiv prospěšnosti na všechny projevy života. Národní hospodáři před Darwinem vyvrátili zásadu, že moe zákonů pochází od Boha; Darwin upřel božský původ i zákonům přírodním. Všechno je jen slepý, mechanický vývoj; všechny krásy tohoto světa byly stvořeny mocnostmi pozemskými, jimž jméno jest utrpení, hlad a smrt.

Nicméně Darwin nezamýšlel zabít Boha; soudil toliko, že je marno o něm přemýšlet, protože pravdy o něm se tak jako tak nedomyslíme. Z podobných názorů vycházel jeho slavný druh Herbert Spencer (1820-1903), který soudil, že „vždycky musí být místo pro cosi toho způsobu, jako je náboženství. .. Pochopit, jak věda a náboženství vyjadřují opačné strany téže věci – ona bližší neboli viditelnou stranu její, tato stranu odvrácenou neboli neviditelnou -, to je záhadou naší." Ateista se nám snaží namluvit, že svět vznikl sám od sebe, bez příčiny; to je nesmysl. Teista tvrdí, že Bůh stvořil svět; dokud nám však nepoví, kdo stvořil Boha, nemůžeme mu popřát víry ani sluchu. Jediné rozumné a čestné stanovisko je agnosticismus, doznání malosti a nedostatečnosti našeho intelektu, který nedovede proniknout za zkušenost; jediným rozumným a čestným úkolem filosofie pak bude shrnout a třídit jednotlivé zkušenostní poznatky a podřizovat je obecnému principu. Který však je ten princip?

Darwin jej viděl v boji o život; Spencer v nezničitelném pohybu nezničitelné hmoty, z něhož plyne zákon o ustavičném přetřidování (redistribution) hmoty a pohybu, který se projevuje ve dvou nepřátelských věčných dějích: ve vývoji a v rozkladu.

Vývoj je charakterizován především scelováním, integrací, tj. přechodem od volné k vázanější souvislosti. Větrem a vodami zmítaná zrníčka písku utvářejí souvislé hromady na mořském břehu. Koncentrací pramlhoviny vznikla Země. Z rozptýlených rodů a kmenů vzniká národ. To je integrace hmoty, s níž však jde ruku v ruce omezení pohybu: zrníčka písku soustředěná v hromadu jsou méně volná, než jaká byla původně, člen národní pospolitosti se musí vzdát části své původní svobody volného lovce atd. Další úkaz: hmota, původně stejnorodá, přechází k různorodosti, diferenciaci. Z písečných nánosů vznikají rozmanité útvary pevniny, povrch země se rozliší v pevninu a v moře, původní lovci se stanou řemeslníky, zemědělci, obchodníky atd Cílem vývoje je dosažení harmonické rovnováhy; pak dochází k disoluci, rozkladu Společnosti se rozpadají, sociální řád upadá, přibývá nepořádku, jemuž žádná vláda na světě není s to zabránit. Také jednotlivec propadne rozervanosti, země chátrá a rozpadne se v prach a v mlhovinu, z níž povstala.

Na schéma věčného rytmu vývoje a rozkladu naráží Spencer všechno dění v biologii, sociologii, psychologii i v etice. Je zajímavé, kterak se snažil smířit starý anglický empirismus s apriorismem Kantovým. Původ veškerého poznání – v tom mají empirici pravdu – je ve zkušenosti. Formy zkušenosti, např. příčinnost, se však dědí; každé individuum se rodí s vrozenými, tedy apriorními dispozicemi, získanými nesčetnými zkušenostmi generací předchozích. V tom ohledu měl tedy zase pravdu Kant. Spencer soustředil své učení v deseti mohutných svazcích, výsledku to úmorné práce třiceti let, souborně nazvaných Systémem syntetické filosofie (A system of synthetic philosophy).

Darwinovo učení zpopularizoval v Německu temperamentní přírodovědec Ernst Haeckel (1834-1919), autor proslulé gastraeové teorie, podle níž – řečeno co nejstručněji – všechny mnohobuněčné organismy včetně lidí původně pocházejí ze společné kmenné formy, gastraey, a že tato prastará, dávno vyhynulá kmenná forma měla v podstatě tentýž tvar těla a složení jako dnešní, dědičností zachovaný, z oplodněného vajíčka vzniklý zárodek, tzv. gastrula. S teorií touto souvisí Haecklův základní zákon biogenetický, v němž se tvrdí, že každý dnes žijící jedinec, tedy i člověk, prodělává před narozením (jako zárodek) zkrácený a zjednodušený vývoj, který proběhl od jednobuněčných organismů až po dnešní dobu, jinými slovy, že ve vývoji každého jedince se stručně opakuje vývoj jeho předků. Tak např. lidský zárodek hned po oplodnění připomíná prvoka; pak se začne podobat koloniím, jež tvoří přechod mezi jednobuněčnými organismy (prvoky) a mnohobuněčnými; ještě později se vyvíjí v něco podobného nejnižším mnohobuněčným organismům, láčkovcům; pak se vyvíjí v niŽŠÍ organismus bezobratlý, podobný červům, pak přechází do stavu, kdy konečně začne prodělávat stručnou historii vývoje obratlovců. – Tolik o Haecklovi biologovi. Jako filosof odmítal všechno transcendentno, ale byl tak ohnivý a divoký, že do toho nešťastného transcendentna zapadal každým krokem. Přesvědčením byl monista, tedy hlasatel té ctihodné nauky, podle níž není protikladu hmoty živé a neživé, Boha a světa atd., je jen nekonečná prapodstata, která má v sobě příčiny všech změn. V prapodstatě vznikají drobná centra zhuštění, tzv. pyknatomy, nadané citem a vůlí; mechanikou těchto pyknatomů vysvětluje Haeckel všechno včetně Boha, jemuž říká plynový obratlovec, a duše, souhrnu to fyziologických procesů nervových. A kdo s tím nesouhlasí, je „blbec, omezenec a bídná kostelní lampička"

Nejznámější díla Haecklovajsou: Hádanky světa (Die Weltrdtsel), Zázraky života (Die Lebenswunder), Obecná morfologie (GenerelIe Morphologie) atd.

Darwinismus vzbudil svého času ohromné nadšení i odpor; dnes však jeho význam značně opadl. Ukázalo se především, že boj o život není jediným regulátorem nadprodukce potomstva; bylo pozorováno, že infekční choroby decimují příliš vzrostlou populaci daleko účinněji než zápas jedince proti jedinci. Hlavně pak představa přírodního výběru nestačí k vysvětlení nových druhů; odporují tomu zejména poznatky moderní nauky o dědičnosti, tzv. mendelismus.

Evolucionismus, najmě darwinismus, se velmi zamlouval Marxovi a Engelsovi. Engels sám se pokusil vyložit po darwinistieku vývoj člověka z opice v spisku Podíl práce na polidštění opice (Der Anteil der Arbeit an der Menschenwerdung der Affen).


[BACK]